Jen žena, jíž umřelo dítě, které porodila, vychovávala, milovala a s nímž plánovala život, ví, jak jeho předčasná smrt bolí. Každá požívá ztrátu jinak. Jinak hledá nové cíle, nové opory, životní motor. Se smutkem někdy neporadí ani psycholog, ale… Pomocnou ruku nabízí Dlouhá cesta, sdružení maminek, které tohle znají. Prožily totéž, jen o trochu dřív.

Příběh první: Natálie

Najednou se odmlčela

Dcera Natálie a syn Filip. Nejbližší rodina Blanky Drdové. Rozvedená tmavovláska žila se dvěma dětmi v Mostě. Relativně v klidu. Chodila do práce, děti do školy. Dcera – rozzářená akční slečna plná zájmů, syn – trochu samotář, ale jinak šikula… Přišla rána! Natálku zabilo auto. Při závodech do vrchu kousek od Berouna vyletěl tmavý vůz z dráhy, 15letá dívka byla jediná z diváků, kdo před ním nestačil utéct. Byl 15. květen 2010.

Milovnice aut psala mámě jednu SMS za druhou. Naposledy tu, že závody za chvíli končí a pak jedou domů. Máma Blanka neměla důvod k obavám, dcera tu byla s dospělým rodinným kamarádem – fandou do aut – a ne prvně. Pak se odmlčela…

„Volala policie. Byla jsem v transu, nechápala, co se stalo. A nevěřila! Když jsme přijeli do Berouna, chtěla jsem ji vidět. Policista mi řekl, že to vzhledem k ráně na hlavě nedoporučuje. Já váhala, ale i můj brácha, který mě vezl, byl proti.

Ve smuteční síni před pohřbem ji chtěla vidět moje máma, já řekla: ‚To nepřežiju!‘ Dál o tom nepadlo slovo. Natálku jsem neviděla, nevím, jestli to bylo dobře. Někdy mě to mrzí,“ zamýšlí se nad (pro nezúčastněné divnými) věcmi Blanka a sleduje roh kuchyňského stolu, kde svítí u vzpomínek svíčka.

Byly jako kamarádky

Právě proto, že Blanka v sobě po dceřině smrti řešila otázky, které ji přišly pro cizího tabu nebo zvláštní, nevyřkla je nahlas. Bolest si držela v sobě. Pro okolí byla v klidu, téměř nikdo na ní nic nepoznal. Snažila se být oporou rodičům a synovi.

„Brečela jsem doma, když byl Filip ve škole. To jsem si i pouštěla písničky, které měla Natálka ráda. Smutek jsem odžívala rychle ve chvílích, kdy to nikdo neviděl. Nechtěla jsem se svěřovat, nejsem ten typ,“ popisuje stav, jaký nastal. Psycholog ji štval otázkami na její soukromí, i když dnes přiznává, že se snažil najít cestu jak pomoci. Uzavřela se.

„Byla to rázná psychiatrička a pak moje nejlepší kamarádka, které mě začaly tahat z ulity. Kamarádka mi také pomohla uspořádat věci po Natálce. Nic jsem nevyhodila, jen musel pryč kocour, zoufale ji hledal. Natálčin šatník? Nosím její džíny, trika… Tedy ty větší,“ připouští s lehkým úsměvem úřednice a dodává: „Cítím ji pak blízko. Byly jsme už kamarádky a říkaly si všechno. I když se kolem mě začal točit nějaký chlapík, ptala jsem se na názor Natálky a dost jsme se nasmály. Moc mi chybí.“

Blanka si otírá slzy a mačká v dlani šálek s kávou. Situace je pro ni o to horší, že smrt Natálie, která měla nastoupit na střední školu, není ukončena právně. Stát zažaloval pořadatele závodů a jednání se vleče.

Zemřela podruhé

Po roce od smrti dcery se Blanka mírně zotavila, ale přišla druhá rána: ve zprávách sledovala šot o tom, v jaké fázi je šetření viny či neviny pořadatele závodů, kde se to stalo a…

„Nejednou šel záznam nehody. Viděla jsem popravu svého dítěte v přímém přenosu a sesypala se.“ Musela zůstat doma a tehdy údajně kdosi v její práci pronesl, že psychicky labilní zaměstnanec je nežádoucí. Od října 2011 je samoživitelka bez práce; ta se v Mostě hledá těžko.

„Záměrně jsem si nechala Natálčin mobil, ale měla jsem strach ho otevřít. Bojovala jsem s tím, že to je její soukromí. Trvalo půl roku, než jsem se podívala. SMS jsem chtěla vymazat, ale nedalo mi to a četla jsem ty poslední z patnáctého května,“ vrací se v myšlenkách štíhlá žena. „Další zprávy už ne!“

Natálčin odchod nesou těžce i babička, děda a bratr. Syn byl pro Blanku důvod, proč si nesáhla na život. „Máma našla Dlouhou cestu a nutila mě, ať tam zavolám. Nechtěla jsem, ale nakonec jsem podlehla. Pomohli mi tím, že jsem o všem začala bez obalu mluvit s někým, kdo si prožil stejné věci.

Třeba připravoval pohřeb svému dítěti. A pomohli i Filípkovi úpravou jeho pokojíku,“ líčí Blanka s tím, že je v kontaktu s několika Natálčinými spolužačkami, představuje si, jak by dcera vypadala dnes, ale: „K pomníčku, který jí udělali kamarádi na chalupě u našich, kam děti jezdily, půjdu letos prvně. Mluvit o Natálce se už neostýchám a mluvím o ní ráda!“

Blanka našla sílu a jednou zastavila na místě, kde její dcera zemřela. Den co den nabírá další síly a v okolí sleduje náctileté. „Tohle se nevyléčí, nezmizí, jen se s tím člověk musí učit žít. Jde to, ale těžce…“

Příběh druhý: Tomáš

Měl plány, tak proč?

„Zní to hloupě, ale nevím co říct, když se někdo ptá, kolik mám dětí. Mám dvě. Když to ale řeknu, následuje otázka: co dělají? V tu chvíli nechci nic vysvětlovat,“ přiznává Irena Rousková, sympatická třiačtyřicátnice.

Usmívá se a v očích má jiskru, když vypráví, jaký její syn Tomáš byl, jaké vtipy dělal, jak pomáhal s mladší sestrou Káťou, jak si všichni rozuměli a spolužáci ho měli rádi. Střih – oči elegantní dlouhovlásky jsou plné slz. „Budu vyprávět, jak to cítím já, máma,“ odmlčí se. Překonává pláč.

Z vyšetřovacího spisu: student Tomáš R. (16), skočil 27. 1. 2009 ve zkratovitém jednání (asi kvůli rozchodu s dívkou) z balkonu v 5. p. domu v Litomyšli, kde bydlel. Zraněním podlehl v nemocnici…

Irena v tu chvíli postavila zeď mezi sebe a okolí. Doteď ji bourá, ale paradoxně jí zachránila v době, kdy se blízcí hroutili.

„Tomáška na střední škole bavila hlavně hudba, začal se učit na kytaru, přemýšlel nad životem, filozofickými věcmi, zajímal se o styl emo, ale odsuzoval sebepoškozování a nebyl okouzlen smrtí. To říkám proto, že lidé si s tím jeho odchod spojují. Tomíka těšil design, kreslení, móda. Byl veselý, měl řadu plánů. Chtěl být stylista a vizážista,“ říká Irena.

Láska může zabít

Měl dospělou duši. Zajímal se o věci, o které by jako dítě nemusel. „Bylo mu deset, když jsem se rozvedla. V novém bytě, kam jsme se později přestěhovali, mi Tom pomáhal se vším. Byl jako každý jiný v jeho věku. Volal mi, když se mu něco stalo, rozuměli jsme si. Měli jsme k sobě hodně blízko,“ vypráví Irena; teprve po dvou letech od synovy smrti byla schopna podívat se na YouTube, kam jeho kamarádi umístili video jako vzpomínku na něj.

Co kluka, který má plány sám, s mámou i mladší sestrou, dostalo do kleští? „Našel si slečnu, měl ji rád. Terezka byla o čtyři roky starší než Tom, byla nadaná a milá. Tom s ní byl šťastný, ale taky se na ni hodně upnul…“

Chci, aby měl klid!

„Kolem půl čtvrté odpoledne za mnou přišla do práce ubrečená Tereza, že se u nás něco stalo. Pak přijel policista se zprávou, že Tomáš spadl z balkonu. Šílené. Pár minut před tím mu Terezka řekla, že se s ním chce rozejít. Byl už doma, když jí ještě psal SMS, že chce o všem mluvit.

Z pokoje s balkonem poslal pryč Káťu, která se ptala, co mu je… Moc jsem si přála, aby to nebyla sebevražda! Vyšetřovatel byl velmi citlivý člověk, řekl mi, že to byl zkrat. Já na ten balkon dva roky nevstoupila a pod ním jsem nebyla doteď. Nemůžu,“ popisuje žena, pro niž se zastavil čas.

Následující rok si moc nepamatuje, fungovala na úsporný režim: budila se s tím, že to byl sen, chodila do práce a plnila základní funkce mámy.

„Nikomu nic nevyčítám. Chci jen, aby měl Tomášek klid. Víte, jak se mluví o dětech, které si sáhly na život, jak se hodnotí jejich blízcí. Dlouho mě mučilo, proč mi nezavolal, šlo to řešit jinak.

Dostavil se hrozný pocit, že ve mně neměl oporu, jakou jsem se cítila být. Nezavolal ani kamarádům, nikomu. Všechno se to stalo tak rychle, nenašla jsem jediný náznak, bylo to bez varování.“
Irena se obrnila: o jistých věcech nechce v zájmu sebezáchovy spekulovat, prostě takové neodvolatelně jsou!

Vyrovnání? Nelze!

Irena vypráví o Tomáš

Jan Farkač (52) vystudoval tělesnou výchovu a biologii, protože se mu spojení sportu s přírodou líbilo. Od roku 1993 učí zoologii na České zemědělské univerzitě, dnes na Fakultě lesnické a dřevařské.

Před šesti lety jste spolu s 230 akademiky, geology, lesníky a biology podepsal alarmující výzvu, že lesy u nás vymírají. Jak na tom jsou?

Nevymírají lesy jako takové, ale ohroženy jsou lesy, které nefungují jako plantáže na výrobu dřeva. V takových lesích neroste jen jeden druh hospodářsky žádané dřeviny, ale různě staré jehličnaté a listnaté stromy.

Zdravý les je složitý ekosystém – stovky druhů bylin, desítky druhů obratlovců, tisíce druhů bezobratlých živočichů a mikroorganismů. Všichno to dohromady se podílí na tvorbě půdy, která je nezbytná pro jeho další existenci. Bez nich to prostě nejde. Nevhodným managementem některých lesů si člověk krátkozrace, byť vědomě připravuje problémy, jež potom nedokáže vyřešit.

Lesy trápí přemnožená vysoká zvěř a divočáci. Škody na porostech jdou do desítek milionů korun. Máte představu jak situaci řešit? Že by rozdáním kulovnic lidem?

To by asi výrazně ubylo i obyvatel. Ale vážně – určitě by pomohlo snížení normových stavů zvěře a jejich důsledné dodržování. Naše rychle se měnící hospodářská krajina neumožňuje dlouhodobě držet stavy, které již neodpovídají jejím možnostem.

Snižování škod můžou pomoci v nejcennějších ekosystémech – třeba na Šumavě nebo v Krkonoších – přezimovací obůrky. V nich je zvěř v zimě zavřena a přikrmována a tudíž nepáchá škody v porostech. Osobně bych redukci provedl přímo v těchto obůrkách a na jaře vypustil jen omezené množství kusů.

Kůrovec na Šumavě zlikvidoval cenné lokality vysokohorských smrčin s původním genofondem, některé stromy byly i 300 let staré. Proč se mu to dovolilo?

To není přesné. Kůrovec využil pouze to, co jsme mu umožnili. Strašení likvidací původního genofondu vyplývá z neznalosti situace. Když byl před 20 lety vyhlášen Národní park Šumava, možná jsme si mysleli, že všichni máme stejný cíl: favorizovat přírodní děje a přírodu Šumavy. Řada z nás si neuvědomila, že k přírodě blízkému či přírodnímu lesu patří také všechny věkové kategorie zde rostoucích dřevin.

Že k lesu patří jeho zrození, život a smrt. A že taková Šumava může být. Když vidíte pod clonou odumřelých stromů vyrůstat nový les, který tam vyroste „zadarmo“ a který s sebou nese i prostředí pro spousty organismů typických pro Šumavu, můžete mít jistotu, že si to tady řídí příroda skutečně sama. Měli bychom být dnes rádi, že Šumava takový stav umožňuje.

Jak si v současnosti šumavský strašák žije?

Současný šumavský strašák určitě není kůrovec, nýbrž neznalost lidí, kteří si uzurpují právo rozhodovat o všem, aniž by o tom alespoň trochu věděli. Proto nepřekvapí, že ochranu přírody řídí v národním parku doktor filozofie s podporou všehoschopných politiků.

Myslíte si, že najdete na světě dalšího ředitele národního parku, který veřejně prohlašuje, že „s přírodou je potřeba bojovat“? Měli bychom si v této souvislosti odpovědět na jednoduchou otázku: Chceme, nebo nechceme národní park? Anebo chceme pouze výhody z něj plynoucí a ostatní se nás netýká?

Prominentní obyvatel Šumavy je tetřev hlušec. Pouze na něm záleží, zda budou otevřeny nové stezky v prvních zónách, a proto si správa parku za 200 000 Kč objednala studii. Z ní vyplývá, že turisté nemají na jeho populaci zásadní vliv.

Škoda že správa parku pominula skutečné specialisty, kteří o tetřevech a jejich životních nárocích a rozmnožování ve střední Evropě něco vědí. Vlastně ani je oslovit nechtěla, protože řada už zveřejněných studií a hodnocení jí na ruku zrovna nešla. Je jasné, že v současnosti vůbec nejde o smysluplnou ochranu přírody, ale jen o plnění politických dogmat a nesmyslných projektů.

Studii, podle které ohrožené populaci tetřeva v Národním parku Šumava vadí více predátoři než turisté a dřevorubci, nyní třináct univerzitních profesorů zpochybnilo. Jaký je váš názor?

Jako zoolog a ekolog souhlasím s jejich názorem. Ačkoli jsem žádnou vědeckou práci o tetřevu hlušci nepublikoval, dokážu vyhodnotit publikovaná data. Tetřevovi turistický ruch opravdu významně vadí. Nic na tom nezmění například ani z vůle lidu zvolený starosta obce Modrava.

Jak byste zhodnotil dvacetiletou existenci národního parku?

Založení byl zodpovědný krok s cílem ochránit přírodní hodnoty největšího středoevropského lesního komplexu, navíc navazujícího na bavorský park. Zakladatelé určitě neměli na mysli jen ochranu „zeleného“ lesa, ale šumavské přírody jako unikátního celku. Vyhlášením národního parku byly sloučeny pralesní porosty, rašeliniště, skalní výchozy, sutě i říční toky, hospodářské lesy…

Dlouhodobé odkládání rozdělení do zón, chybějící vůle dodržovat bezzásahové území i neschopnost některých lidí chápat přírodní procesy jako nezměnitelný princip zavedly park do komplikované situace. Je nezbytně nutné se zamyslet nad tím, co vlastně chceme. Národní park Šumava je především zkouška naší úcty k přírodním hodnotám. Zvládneme je snadno a rychle zničit, ale nikdy je nedokážeme stejné vytvořit.

Co se vám vybaví, když uslyšíte výraz Klánovický les?

Že je řeč o mimořádné přírodní lokalitě. O největším lesním komplexu v Praze s ohromnou vědeckou, kulturní i estetickou hodnotou, ve kterém žije řada druhů cévnatých rostlin, bezobratlých i obratlovců vedených v Červených seznamech ohrožených druhů.

A že jen zvláštní územní ochrana celistvého a velkého území pomůže lépe ochránit přírodní podmínky pro řadu naprosto výjimečných organismů. Proto je pro mě naprosto nepřijatelná představa, aby se jeho část vykácela kvůli golfovému areálu.

Absolvoval jste desítky cest po různých koutech světa. Kde vás příroda nejvíc oslovila?

Ať to byly návštěvy Číny, Nepálu, ruského Dálného východu nebo pobyt v poušti Karakum v Turkmenistánu, na Kavkaze, na řeckých ostrovech, na jemenském ostrově Sokotra v Indickém oceánu nebo třeba v Kamerunu, vždycky jsem se těšil domů. Mám oblíbené Krkonoše, tam se strašně rád vracím. Chcete-li jedno místo, je to hora Vysoké kolo, vlastně taková hromada šutrů.

Určitě vyhledáváte místa daleko od turistických cest. Máte nějaký drsnější zážitek z divočiny?

Jednou jsem si vlastní neopatrností zkomplikoval pobyt v pohoří Sichote-Alin u řeky Ussuri. Po tajfunu vylezla zvířata z úkrytů a já přehlédl v klubku užovek jednoho chřestýše, tedy správně ploskolebce. Uštkl mě do prostředníčku levé ruky, naštěstí jen jedním jedovým zubem. Otok prstu a ruky trval týden, barevné skvrny na celé ruce také týden.

Nekróza v okolí vpichu jedovým zubem způsobila i oddělení nehtu, hojení trvalo tři měsíce. Omezený cit v koncové části prstu mám dodnes. Děsně to tenkrát bolelo. Píchal jsem si injekce, které jsem naštěstí měl s sebou, a řídil se radou místních: „To se musí vydržet.“ A víte, že to pomohlo? Emotivnější však byla událost v moři u ostrova Sokotra, když se topil můj nejlepší kamarád. Jsem rád, že jsme to oba zvládli.

Existuje nějaké místo, které byste rád prozkoumal?

Ano. Šumavu po padesáti letech.

Vozíte si ze zahraničí nějaké broučky domů? Ptám se v souvislosti s kauzou entomologů Petra Šváchy a Emila Kučery, kteří byli zatčeni v Indii kvůli nezákonnému sbírání hmyzu.

Je velký rozdíl mezi pašováním třeba nelegálně pochytaných papoušků nebo goril pro potěchu chovatelů a transportem bezobratlých živočichů pro vědecké účely. Například u brouků jsou důležité znaky na pohlavních orgánech samců. Pro jejich správné určení je nezbytný mikroskop. To v pralese nebo v poušti nejde.

Populaci většiny bezobratlých vzhledem k jejich velkému množství sběr pro vědecké účely určitě nepoško

Před týdnem se ve vesničce Lety u Dobřichovic uskutečnil historicky první ročník dívčího klání s názvem Miss Army. Soutěž si zakládala na tom, že je postavená na inteligenci, vtipu a také na faktu, že narozdíl od profláknutých soutěží Miss je prý hodně o přemýšlení.

 

Do tohoto utkání se mohla přihlásit jakákoliv dívka, která prokázala byť jen náznak náklonnosti k čemukoliv armádnímu. Všech devět dívek se většinou zpovídalo především z náklonnosti k vojenským uniformám a mužům, kteří jsou do nich oděni. Asi toužily mít po svém boku statného muže – vojáka a domnívaly se, že účast v soutěži by je mohla k vysněnému cíli více přiblížit.

 

Soutěž odmoderoval ležérně v sedě a v maskáčovém oblečení Honza Musil, který zažil velkou slávu v letech devadesátých, kdy moderoval pořad Áčko.

 

Stejně tak ležérní bylo i jeho publikum, které se neostýchalo během slavnostního aktu konzumovat buřty a uzená žebra, protože ono to k té přírodní army zeleni a hnědi prostě tak nějak patří.

 

A v čem že dívky projevily svou inteligenci a přemýšlivost? Já jsem ocenila, že byl dán prostor pro volnou disciplínu. Nejvíce mě asi zaujalo děvče, které vyšlo na pódium a začalo z papírku číst různé košilaté vtipy. Když jsme si vyslechli několik klasik o hloupém Pepíčkovi, nenáviděné tchýni a manželské nevěře, jeden z členů vážené poroty to již nevydržel, odkašlal si a požádal, aby byla tato volná disciplína ukončena.

 

To vítězka soutěže, slečna Klára Bartošová, zase během svých několika minut slávy sprejovala na velký kus papíru a nasprejovala na něj něco jako nahou ženu otočnou zadkem k publiku.

 

Dále děvčata soutěžila například v tom, kdo co nejdříve popadne barel s pivem, oběhne s ním jeviště a zase se s barelem vrátí nazpět tam, odkud vyběhnul. Nebo se házely dřevěné špalky do krabice, která imitovala tank. A tak podobně.

 

V oficiálních tiskových materiálech o slečně Kláře, tedy vítězce, stálo: „Klára je velmi akční, pohotová a vtipná a jejím životním mottem je: Až umřu, pohřběte mě tváří dolů, aby mi celý svět mohl políbit prdel.“ Vítězka dostala za své úvahy a za svou šikovnost během celého klání korunku z rukou České Miss Jitky Válkové, jízdu tankem nebo třeba tři dny pobytu v pivním hotelu.

 

Po mnoha projevech inteligence a přemýšlivosti ze strany soutěžících dívek se všichni odebrali ke stolku, kde se nacházely tácy s tlačenkou a cibulí a krásně tento zážitek plný netypických výroků zajedli, nebo ještě lépe zapili. Nevím, jestli se pro příště nebudu opět starosvětsky orientovat pouze na soutěže, kde se jedná o vzhled a nikoliv o inteligenci, protože přece jen, když ženy a dívky mlčí a pouze VYPADAJÍ, má to něco do sebe…

 

Více se múžete dočíst v celém článku <a

Zuzana Kolářová tvrdí, že média jsou k Petru Kolářovi, s nímž se rozvádí, nespravedlivá…

Diskutujte: Odpustili byste Petru Kolářovi nevěru?

Co přesně se ZUZANĚ KOLÁŘOVÉ (39) nelíbí na článcích v bulváru? „Většina spekulací kolem našeho rozvodu je scestná. Naprosto nesouhlasím s magazínem, který psal o Petrově nefér chování vůči mně a že mě a děti vyhazuje z baráku. Není to pravda, nikdo nás z domova nevyhazuje. Prozatím bydlíme všichni pod jednou střechou, ale jsme si vědomi toho, že je to nyní již jen na přechodnou dobu. Všechno řešíme v klidu především s ohledem na děti, což si málokdo z pisálků, kteří si ty nesmysly vymýšlí, uvědomuje. V takto složité situaci je zájem a pohoda dětí tou nejvyšší prioritou, alespoň pro každé soudné partnery, byť již bývalé. A s Petrem zrovna tohle cítíme oba stejně.“

Zuzko, kdo o rozvod požádal?
Žádost jsem podala já a nyní již jen čekáme na vyřízení. Rozvádíme se po vzájemné dohodě, soud je tedy jen formální záležitostí a do léta budeme rozvedeni. Bulvární média na to přišla se zpožděním a teď píšou nesmysly, třeba pokud jde o naše majetkové vyrovnání. Petra nijak neškubu. Na to všechno jsou určité tabulky, kterými jsme se víceméně řídili. Oba jsme s vyrovnáním spokojení, protože jsme se na něm domluvili společně.

Váš rozvod je přisuzován Petrově nevěře, která se loni provalila.
Rozvádíme se z celé řady důvodů, rozhodně to není prvoplánově pouze kvůli nevěře, která proběhla tiskem. Vztahy jsou složitá věc. My jsme přišli na to, že máme o manželském životě rozdílné představy, a chceme tedy žít každý jinak. Samozřejmě, že když se k tomu přidá nevěra, všechno se to vyhrotí. Ale to zásadní je, že nechceme žít vedle sebe jako dva nešťastní lidé, kteří něco předstírají. Dáváme přednost upřímnosti, a proto je jediným řešením rozchod.
 
Četla jsem rozhovor s Petrem, kde působil trochu dotčeně…
Chlapi jsou v tomhle trošku zbabělci?, proto jsem to taky vzala do svých rukou já. Začalo to být takové, že by to všechno pomalu vyhnívalo a já jsem nechtěla, aby se vztahy mezi námi čím dál víc zhoršovaly. Naopak chci, aby zůstaly dobré, abychom si sebe navzájem vážili a společně vychovávali děti. Na tom nám záleží a v tom se shodujeme.

Tip KAFE.cz

Celý rozhovor si můžete přečíst v nejnovějším čísle časopisu Story, které je právě na novinových stáncích.

Více se múžete dočíst v celém článku Pravda o rozvodu Zuzany a Petra Kolářových. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Osobnosti o sobě.

Není proto divu, že právě odtud pochází zvláštní druh hroznů bez zrníček, který se ve formě rozinek vyváží déle než 1 000 let.

Roste zde snad všechno, co skvěle voní a skvěle chutná: od jasmínů, orchidejí a myrty až po fíky, pistácie a mandarinky. Pro Středoevropana opravdu rajský ostrov!

Více se múžete dočíst v celém článku Zakynthos: Ostrov nabitý energií. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Díky tělesným zvláštnostem se však plameňáku karibskému může dařit na solných pláních, v mělčinách při ústí řek, v přílivových lagunách a v bažinách s mangrovovým porostem. Zahnutým zobákem dokáže odškrabávat bahno a pak z něj navršit kupu k vybudování hnízda. Vodu obsahující malé korýše, měkkýše, hmyz a larvy stejně jako vodní rostliny filtruje přes hustý systém lamel na okraji zobáku.

A co to nádherné peří? Jako by ho někdo stvořil pro naše potěšení. Ve skutečnosti ho však plameňáci při příchodu na svět růžové nemají. Mláďata se líhnou s peřím bílým, které pak zešediví, a růžovou barvu získávají teprve později z vodních bakterií a beta-karotenu obsaženého v potravě. 

Více se múžete dočíst v celém článku Exkluzivně pro National Geographic: Plameňáci – jeden jako druhý. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Příroda.

Více se múžete dočíst v celém článku Moudra z populárních písní: Máš svůj svět a ten se ti hroutí, 
to dávno znám, já prožil to sám. Nezabudněte si také pročíst ostatní články našeho magazínu.

Káva může mít nepřeberné množství chuťových i aromatických vlastností, závislých na odrůdě a původu kávových zrn. Ale také konkrétní sklizni, zpracování, způsobu pražení a samozřejmě receptuře. Umíte ji správně připravit?

Diskutujte: Na který z následujících bodů pravidelně zapomínáte?

Káva získává požadovaný chuťový profil a svoji jedinečnost, podobně jako třeba víno, díky mnoha faktorům: od místa původu, přes pečlivý výběr vhodných zrn, až po zpracování. Důležitou tečkou na cestě za perfektním šálkem kávy je samozřejmě také způsob přípravy.

Na co je třeba dbát při přípravě kávy?

• Najděte si tu svou. Hledejte, až naleznete opravdu dobrou kávu a svoji oblíbenou chuť.
• Káva musí být čerstvá. Chutnou kávu připravíte jedině z čerstvé kávy. Musí být nejen čerstvě koupená, ale i čerstvě umletá. Používáte-li elektrický mlýnek, kávu před další přípravou nechte vychladnout. Velmi záleží na správném stupni mletí – tak aby se mohlo rozvinout plné aroma. V zásadě platí, že nejjemněji meleme kávu pro přípravu klasického „českého“ turka, jemně pro přípravu v mokka konvičce, středně hrubě pro ruční filtrovací konvici (caffetiére). Melte kávu vždy jen po menších dávkách, neboť zahřátý mlýnek jí odebírá část vůně. Na šálek dobré kávy je nutno počítat nejméně 8 a nejvíce 12 gramů: to je polévková lžíce zarovnaná po okraj.
• Voda. Pro přípravu kávy používejte vždy čistou a čerstvou vodu. Měla by být měkká až středně tvrdá, bez cizích příchutí a vůní, s přiměřeným množstvím minerálních látek, které jsou výraznými nosiči chuťové kompozice.
• Šálek. Vyberte raději malý a širší. Do čajového šálku se dá sice také nalít káva, ale kávový šálek má být vyhrazen pouze kávě. Máte-li dva nebo více hostů, naplňte šálek a podejte ihned hostovi. Nikdy nenalévejte kávu do šálků najednou, zvláště ne mimo pohled hosta, jako například v kuchyni.
• Podšálek. Patří k šálku: to platí pro hostitele i pro hosta. Snad není potřeba říkat, že podšálek není popelník.
• Nepodceňte mléko – nejen káva musí být kvalitní, ale i mléko musí být správně nahřáté, ideálně plnotučné a mléčná pěna našlehaná – milovníci cappuccina přikyvují.
• Lžička. Čím menší šálek, tím menší lžička. Tyto dvě věci patří k sobě. Slouží pouze k promíchání cukru. Toť vše!
• První ochutnání, první doušek vždy přímo z šálku a ne ze lžičky.
• Cukr. Velikost kostek musí být také v poměru k šálku. To znamená malé kostičky. Předkládá se současně s podáváním kávy. Hostitel nikdy nechybí, když sám kleštičkami nabídne jednu nebo dvě kostky podle přání hosta. Host zase ví, že nejdřív nechá cukr rozpustit a potom jej teprve promíchá lžičkou. Zásadně tedy nikdy do cukru „neklove“.

Tipy:

Co ke kávě? Nikdy neuděláte chybu, podáte-li konvičku vychlazené smetany a vodu s kostkou ledu. A jaký alkohol? V podstatě trojí: silný destilát (nejlépe koňak), likér nebo vermut.

Když rádi experimentujete, ale nechcete šlápnout vedle, pořiďte si kapslový kávovar s parní tryskou pro přípravu mléčné pěny z čerstvého mléka. Tchibo Cafissimo se prodává v mnoha barvách. Během chvilky doma vykouzlíte cappuccino nebo nádherné latté macchiato!

Více se múžete dočíst v celém článku 9 praktických tipů, jak si připravit šálek nejlahodnější kávy. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Poznávejte tajemství kávy a vyhrávejte.

Pokud o nové podlaze uvažujete, neměly by vaší pozornosti uniknout vinylové dílce, které svými vlastnostmi odráží představy o moderním bydlení a pomáhají vytvořit útulný domov.
Chcete-li, aby rekonstrukce ve vaší domácnosti proběhla snadno, rychle a bez zbytečného nepořádku, pak byste měli při výběru podlahy zohlednit i údaje vztahující se k pokládce. Není potřeba trápit se časově a finančně náročnými postupy. Stačí zvolit řešení, které dovolí položit novou podlahu na tu starou, a to při zachování všech důležitých provozních parametrů. Je ale taková možnost vůbec realizovatelná?

Položení nové podlahy nezabere víc než pár hodin

Rychlou pokládku zajistí technologicky propracované řešení vinylových dílců od společnosti Gerflor nazývané Clic System, které nevyžaduje složité úpravy podkladu, lepení, svařování a další přípravy.

Vertikální zámkový systém znatelně usnadňuje nejen montáž, ale v případě potřeby i demontáž či výměnu poškozené lamely uprostřed místnosti. Za pouhou hodinu je možné instalovat podlahu Clic System na plochu o velikosti 10 metrů čtverečných. V běžném obývacím pokoji vám tak montáž nezabere více jak 2 hodiny. Jednoduše si tak můžete spočítat, za jak krátkou dobu můžete své domácnosti dopřát novou podlahu. Lamely jsou v přírodních dekorech, co věrně napodobují strukturu dřeva včetně dodatečné povrchové kresby. Přirozený a elegantní vzhled je navíc umocněn zkosenými hranami lamel.

Clic System nachází využití v celém bytě

Vinylové dílce od francouzské společnosti Gerflor se hodí do jakékoliv místnosti, bez ohledu na podmínky, co v ní panují. Díky zesíleným vrstvám materiálu a výztuhám ze skelného vlákna odolávají vlhkosti i působení teplotních změn. Můžete je tak bez obav využít i v koupelně nebo kuchyni, kde se majitelé obyčejných podlah z nekvalitních materiálů často setkávají s komplikacemi v podobě zvlnění a vyboulenin.

PUR povrchová úprava tvrzená UV prodlužuje celkovou životnost podlahy, navíc zajišťuje nenáročnou údržbu. Čištění vinylových dílců je díky této technologii velmi úsporné, protože nevyžaduje velké množství vody a čisticích prostředků.

Vinylové dílce Clic System jsou kompletně vyráběny ve Francii. Ve složení materiálu nenajdete žádné těžké kovy a podobné nežádoucí příměsi. Kvalitní 100% recyklovatelné ekologické suroviny jsou pro společnost Gerflor jedním z klíčových výrobních faktorů. I z toho důvodu se firma aktivně angažuje v otázkách ochrany životního prostředí a vývoj nových technologií tomuto pozitivnímu trendu neustále přizpůsobuje. Podlaha značky Gerflor tak splní všechna očekávání a pomůže dotvořit spokojený a útulný domov.

Více se múžete dočíst v celém článku Vinylové dílce: Podlaha položená snadno a rychle. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce 1 po korektuře.

Lidé a cesty“ />

runSliderPage_manual(„ngg-gallery-1287-0″);

Súdánci jsou zvyklí na málo vody, hlavně v poušti, a ta se rozkládá na většině území. Tato třetí největší africká země se skládá povětšinou ze suchých plání. Dešťové období má sice trvat tři měsíce, ale často tomu tak není, zvláště v západní části – Dárfúru, o kterém bude řeč.

Dárfúr je dále znám velmi nestabilní politickou situací. Dlouhotrvající válka, která už dnes dosáhla statusu genocidy, celou těžkou situaci základního přežití v Dárfúru pouze zhoršila.

Dárfúr je suchá planina, která se vyznamenává nedostatkem vody a krutými větry zvanými haboob, které rozvíří žlutý písek tak, že není na krok vidět.

Sucho a silný vítr. To je Súdán. FOTO: Líba Taylor

Čekání na Godota

Cestou z Chartúmu do Dárfúru – já a jihosúdánský řidič Henry, který sice uměl trošku anglicky, ale moc nemluvil, asi ze vzteku, že mu bylo nařízeno celou cestu nepít alkohol – se nám hned poté, co jsme sjeli z posledního kousku toho, co připomínalo silnici, rozbil úplně nový Landrover. V pravé poledne bylo ve stínu padesát stupňů. Henry oznámil, že až někdo pojede, zastaví a odtáhne nás. S tím se uložil pod auto, kde byl největší chládek.

Velbloudi jsou pro Súdánce velkým bohatstvím. FOTO: Líba Taylor

Asi po čtyřech hodinách kreslení klacíčkem do prachu se objevilo AUTO! Malý náklaďáček mile reagoval na mé zuřivé skákáni uprostřed prašné pouště a zastavil. Ano, odtáhne nás do oázy, kam má sám namířeno. Máme lana? Na to Henry při odjezdu nemyslel, a tak jsme úplně novému Landroveru uřízli bezpečnostní pásy a zanedlouho jsme už v autodílně popíjeli horký, čerstvě uvařený mátový čaj. 

Cesta je v Súdánu cíl

Sucho je všudypřítomné. FOTO: Líba Taylor

Auto bylo brzy opět pojízdné, a my  jsme vyrazili na další úsek své cesty. Najednou bum bum a auto začalo kodrcat. Nemluvný Henry si něco zabrumlal a jal se měnit píchlé kolo. Nejdřív z něj ale vytáhl asi deset centimetrů dlouhý osten, padoucha, který to vše způsobil. Další píchlou duši jsme neměnili, protože nebylo čím. Do příští oázy jsme už dojeli na prázdné duši.

Henry, expertní pouštní řidič, si s sebou vzal jen jednu náhradní pneumat